Většina smíchu není o vtipech

01Jak se vlastně měří smích

Psycholog Robert Provine došel k závěru, že smích se nedá studovat v laboratoři, protože jakmile lidi posadíš do místnosti s kamerou, přestanou se chovat normálně. Vydal se proto na ulice, do nákupních center a na chodníky a začal poslouchat cizí lidi.

Nasbíral 1 200 situací, ve kterých se někdo zasmál, a u každé si zapsal, co té chvíli předcházelo. Sám svůj přístup popisoval tak, že se snaží pozorovat smích jako mimozemšťan, který právě přistál a nechápe, proč ti tvorové vydávají to divné štěkání.

02Smích funguje jako interpunkce

Tady začíná ta nejzajímavější část, protože Provine si všiml, že smích v řeči nesedí náhodně. Ve více než 99 % z těch dvanácti set případů přišel smích v pauze na konci fráze nebo věty.

Řekneš tedy „ty jedeš kam? ha-ha“, ale skoro nikdy „ty jedeš ha-ha kam?“. V celém vzorku bylo jen osm případů, kdy smích přerušil větu uprostřed, a všech osm udělal ten, kdo mluvil.

Provine to nazval efekt interpunkce a vyvodil z toho něco zásadního. Řeč a smích soupeří o jeden hlasový kanál a řeč má přednost. To znamená, že rozmístění smíchu neřídí obsah vtipu, ale nějaký hlubší, patrně neurologický proces.

Nejsilnější potvrzení přišlo od neslyšících. Když Provine pozoroval lidi, kteří se narodili bez sluchu a mluví znakovým jazykem, smáli se na stejných místech konverzace. Pravidlo tedy nemá nic společného s tím, že mluvíš nahlas.

03Kdo mluví, ten se směje víc

Tohle je nejvíc kontraintuitivní číslo z celého výzkumu. Kdyby byl smích reakcí na vtip, smál by se hlavně ten, kdo vtip poslouchá. Ve skutečnosti se mluvčí smál v průměru o 46 % častěji než jeho publikum.

Dává to smysl ve chvíli, kdy přestaneš smích chápat jako hodnocení a začneš ho chápat jako signál. Ten, kdo mluví, jím říká tohle myslím přátelsky, jsme v pohodě, neber to zle. Je to součást sdělení, ne odpověď na něj.

„Smích není reakce na vtip. Je to věta, kterou říkáš druhému člověku."

04V hlavě máš dva různé smíchy

Neurovědkyně Sophie Scottová z University College London zkoumá něco, co Provinovi uniklo. Smích totiž nevzniká v mozku na jednom místě, ale ve dvou oddělených systémech.

• Spontánní smích je nedobrovolný podobně jako úlekový reflex. Nerozhodneš se pro něj o nic víc, než se rozhoduješ trhnout sebou při ráně.
• Volní neboli společenský smích je naučené chování a v mozku ho pohání okruhy blízké řeči. Vyrábíš ho záměrně a načasovaně, podle toho, co situace vyžaduje.

Ta druhá varianta se často odsuzuje jako neupřímná, ale bez ní by konverzace nefungovaly. Je to sociální mazivo, ne přetvářka.

A mozek ten rozdíl slyší. Ve studii, kde lidem v magnetické rezonanci pouštěli nahrávky obou typů smíchu, reagovala na hraný smích silněji oblast spojená s odhadováním cizích úmyslů, tedy mediální prefrontální kůra. Skuteční smích tuhle oblast aktivoval míň, protože je jednoznačný a nemusíš u něj nic luštit.

05Proč se přidáš, i když nevíš čemu

Když uslyšíš smích, mozek automaticky připraví svaly v obličeji, abys mohl reagovat. Podstatné je, že tohle se děje u obou typů smíchu, u opravdového i u hraného.

Odtud pochází celý průmysl smíchových stop v sitcomech. A odtud pochází i ten trapný moment, kdy se rozesměješ ve společnosti, aniž bys stihl zaregistrovat, o co šlo.

06Deset milionů let starý zvuk

Že se lidoopi při hře smějí, tušil už Darwin. Prokázat to bylo těžší, dokud tým Mariny Davily Rossové z University of Portsmouth nepřišel s neotřelým nápadem.

Vědci nahráli zvuky, které vydávají mláďata orangutanů, goril, šimpanzů a bonobů při lechtání, a přidali k nim nahrávky lechtaných lidských miminek. Z akustických vlastností těch zvuků pak sestavili rodokmen, úplně stejnou metodou, jakou se staví rodokmeny podle genů.

A ten akustický strom vyšel stejně jako genetický. To je silný argument pro to, že jde skutečně o jeden společný zvuk se společným původem, ne o pět nezávislých náhod. Smích se podle téhle práce vyvíjel postupně během posledních 10 až 16 milionů let.

• Člověk se směje jen při výdechu. Ostatní lidoopi zvládají obojí, tedy nádech i výdech.
• Gorily a bonobové udrží výdech při hlasitém projevu třikrát až čtyřikrát déle než při normálním dýchání. Dřív se myslelo, že tohle umí jen člověk.
• Šimpanzí smích je rychlejší a kratší než orangutaní, což odpovídá pořadí větvení na rodokmenu.

Náš vlastní smích je akusticky jasně odlišný od opičího, ale vznikl zesílením toho, co tam už bylo. K nejvýraznější změně došlo až po oddělení homininů od předků šimpanzů a bonobů, tedy zhruba před 4,5 až 6 miliony let.

07A prodlužuje život?

Tady opatrně. Je pravda, že lidé, kteří se víc smějí, se v dlouhodobých studiích dožívají vyššího věku. Jenže nikdo zatím neví jistě, jestli za to může sám smích, nebo spíš to, co ho obvykle provází, tedy méně stresu, víc přátel a lepší nálada.

Co doloženo je: smích měřitelně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu.

08Co z toho plyne

Smích má vlastní gramatiku, sedí v řeči na přesně daných místech, funguje i beze slov a je starší než jazyk sám. Nejvíc se ho vyrobí ne u komika, ale u obyčejného pozdravu na chodbě.

Takže až se příště pořádně rozesmějete, nedělá to jen dobře náladě. Je to jeden z nejstarších způsobů, jak si lidé beze slov řeknou „patříme k sobě“.

09Zdroje