Čtyři otisky, které nosíš pořád u sebe

01Otisky prstů a DNA zná každý

Tyhle čtyři jsou mnohem méně známé a nosíš je pořád u sebe. U každého z nich navíc existuje detail, který je zajímavější než samotná jedinečnost.

02Duhovka a jedna zvláštnost

Matematik John Daugman z Cambridge, který stojí za technologií rozpoznávání duhovky, porovnal u 324 lidí jejich levé a pravé oko navzájem.

Důvod je ten, že detaily té kresby nevznikají podle genů. Vznikají náhodně během vývoje oka, podobně jako se náhodně vytvoří tvar mraku. Geny určují celkový ráz, ale jemnou strukturu ne.

To má jeden praktický důsledek. Ani jednovaječná dvojčata nemají stejnou duhovku, přestože mají stejnou DNA. A nemáš ji stejnou ani ty sám, když porovnáš svoje dvě oči.

03Dech, který je vlastně odečet z mozku

Tenhle je nejnovější a nejpřekvapivější. Tým z izraelského Weizmannova institutu vyvinul malé zařízení s měkkými hadičkami pod nosem, které nepřetržitě měří proud vzduchu v každé nosní dírce. Nosilo ho sto zdravých lidí ve věku 18 až 35 let po dobu 24 hodin při běžném dni.

Nejlepší na tom je ale výklad samotných autorů. Oni to nepovažují za otisk nosu, ale za odečet z mozku. Dýchání totiž řídí mozek, a protože je každý mozek jiný, je jiný i rytmus dechu, který z něj vychází.

„Nedýcháš nosem. Dýcháš mozkem a nos je jen místo, kde je to vidět."

Vzorec dechu navíc souvisel s indexem tělesné hmotnosti, s rytmem spánku a bdění a s mírou úzkosti a deprese. A ta souvislost nebyla obecná, ale docela konkrétní: lidé, kteří skórovali výš v dotaznících úzkosti, měli kratší nádechy a nepravidelnější pauzy mezi dechy, a to ve spánku.

04Ucho, které pozná i dvojčata

Mezinárodní tým z Austrálie, Švýcarska a Itálie proměřil 2 225 fotografií uší od 1 411 lidí ze šesti zemí: Brazílie, Indie, Japonska, Ruska, Jihoafrické republiky a Turecka.

Měřila se metoda z roku 2011, která pracuje s poměry mezi jednotlivými částmi boltce, tedy mezi helixem, antihelixem, konchou a lalůčkem. Pravděpodobnost, že dva různí lidé dostanou stejný číselný kód, vyšla menší než 0,07 %.

Mnohem silnější než to procento je ale jiný nález. Podle spoluautora studie dokáže ucho rozlišit nejen náhodné lidi v populaci, ale i jednovaječná dvojčata.

05Hlas a to, co se nedá natrénovat

Poslední je trochu jiný, protože nejde o to, jak jedinečný tvůj hlas je, ale jak jedinečně ho zpracovává mozek někoho, kdo tě zná.

Výzkumníci z UCL pustili 26 lidem v magnetické rezonanci tři různé hlasy: hlas blízkého člověka, tedy kamaráda nebo partnera, hlas, který se účastníci naučili poznávat v laboratoři, a hlas úplně cizí. Jejich úkolem bylo u každé nahrávky určit, kdo mluví.

Mozek reagoval na známý hlas podrobněji než na zbylé dva. A nejzajímavější je, v čem přesně.

• Odezvy na známý hlas se lišily od odezev na ostatní hlasy, což se dalo čekat.
• Ale lišily se i navzájem mezi sebou, tedy mezi jednotlivými nahrávkami téhož známého člověka. U cizích a naučených hlasů byly odezvy mnohem jednotvárnější.

Mozek si tedy u blízkých lidí nedělá jednu zprůměrovanou šablonu. Drží si mnohem jemnější rozlišení, díky kterému pozná hlas i v nahrávce, kterou nikdy neslyšel.

„A tohle se nedá natrénovat. Účastníci laboratorní hlas poznávali spolehlivě, ale mozek na něj reagoval úplně jinak."

To je podle autorů důvod, proč poznáš hlas blízkého člověka po jednom slově v telefonu, zatímco u známého z práce potřebuješ větu nebo dvě. Rozdíl nedělá to, jak dobře toho člověka poznáváš. Dělá ho množství a pestrost toho, co jsi od něj kdy slyšel.

06Je to tedy opravdu jedinečné?

Tady je potřeba být poctivý. Všech osm miliard lidí nikdo nikdy neproměřil a ani proměřit nemůže.

Co ty studie ukazují, je něco mírnějšího, ale pořád dost silného: podle těchto znaků tě spolehlivě rozliší v rámci zkoumané skupiny. U ucha to bylo 1 411 lidí, u dechu sto, u duhovky 324, u hlasu 26. To je dost na závěr o pravděpodobnosti, ne na důkaz o celém lidstvu.

07Netvrdíme

• Že je kterýkoli z těchto znaků prokazatelně jedinečný mezi všemi lidmi. Nikdo to nezměřil a změřit to nejde. Studie pracují s pravděpodobností ve zkoumaných skupinách.
• Přesnou pravděpodobnost shody u ucha. Původní práce ji uvádí dvěma způsoby, které se liší stonásobně. Uvádíme tu obezřetnější.
• Že dech prozradí duševní stav. Souvislost s úzkostí je doložená, ale směr příčiny ne, žádný z účastníků neměl diagnózu a dýchání ústy se neměřilo.
• Že lidské oko duhovky nerozliší. Rozliší, a to v 82 % případů. Jen vidí jinou vrstvu než počítač.
• Že známý hlas poznáš bezchybně. Studie měřila mozkové odezvy u 26 lidí, ne spolehlivost rozpoznání v běžném životě.

08Zdroje